Veřím, že ty nejsprávnějsí věci, přicházejí do života svými osobitymi, půvabnými a neplánovanými cestami. Jejich zjevení je nenásilné, klidné a milé. Ovšem také jednoznačné. Prostě tu jsou a jsou připraveny, že Vy se jich chopíte. S radostí. A jediné, co od Vás vyžadují, je že je nenecháte být a neodfláknete je.
Že do nich vložíte přesně tu energii, která je potřeba. Povětšinou je to plných 100% od všech zůčastněných, ale pak to stojí za to a Vám je...prostě dobře. A takhle nějak si nás našel text “Frankie & Johnny”, podle které byl natočen i krásný film S Al Pacinem a Michelle Pfeiffer.
Tedy tuhle hru o lásce a naději jsem “objevila” já a přede mnou ještě celá řada mých kolegů, ale mě přišla do ruky v čas, kdy jsem přesně tohle chtěla vyprávět...a docela určitě i sama slyšet. Premiéru této skvělé, vtipné i dojemné hry jsme měli přesně před pěti lety, v říjnu 2012, ale všechno to začalo ještě o tři roky dřív...
Na podzim roku 2009 chystala česká televize na místo takřka tradiční soutěže StarDance, aneb když hvězdy tančí, její pěvěckou variantu Duety, aneb když hvězdy zpívají. Projekt je licencí BBC stejně jako soutěž taneční a musí tedy dodržovat pravidla i co se týče obsazení moderátorů, a protože v Duetech je moderátorský gard obsazen jiným stylem i záměrem, neobjevila jsem se tentokrát po boku Marka Ebena coby zpovídající tanečníků v zákulisí, ale po boku vtipného a pohotového kolegy Aleše Hámy. Brzy jsme zjistili, že si po lidské i pracovní stránce rozumíme natolik, že by nás bavilo podílet se i na projektu divadelním, nejen televizním. Slovo dalo slovo, že “až někdy”, pokud se objeví hra a bude nám oběma vyhovovat…že se “třeba možná, jednou”, můžeme setkat i na divadle. Pro moderátorskou i hereckou práci je k nezaplacení mít kolem sebe kolegy, se kterými se doplňujete, vyvažujete, nemáte zábrany a sčítáte své osobnosti natolik, že výsledná práce je zábavou i povznesením pro Vás a dej pánbuh i pro přilehlé okolí. Tento potenciál jsme cítili, ale možnost realizace na obzoru z počátku žádná nebyla. Tlačit na pilu je to poslední, co bychom chtěli, spíš jsme tak o sobě a o té možnosti věděli. Odpověď přišla až po třech letech a její výsledek je stále k vidění na jevišti Divadla v Rytířské i všech ostatních, kam s naší hrou dorazíme.
Je to jeden z těch věčných i vděčných textů, který je psaný srdcem a zkušeností a obojí od interpretů vyžaduje. Nevím, zda se nám to daří, ale stále nás baví se o to pokoušet a děkujeme, že Vás baví ty naše pokusy sledovat z hlediště.
